Formování etnologických věd v českých zemích v 19. století

Výraznější odborný zájem o témata později chápaná jako „etnologická“ začíná v českém univerzitním prostředí, podobně jako v celé střední Evropě, v první třetině 19. století. V pozadí tohoto zájmu stála dvojice obecnějších intelektuálních tendencí, jejichž počátky lze vysledovat již do období téměř o sto let dřívějšího.

První z nich byl starožitnický zájem o témata spojená s historickými kulturními specifiky určitých geografických oblastí, zřetelný již od humanismu (například v díle Bohuslava Balbína, 1621–1688), kterému dodalo v druhé polovině 18. století nový impuls německé a rakouské osvícenství. Díky osvícenství vznikla svébytná středoevropská akademická tradice zkoumání kulturních specifik jednotlivých „národů“ střední a východní Evropy, která vytvořila klíčové termíny později označující tuto disciplínu jako celek: etnografie (ethnographia – 1767), Volkskunde (1776, v novodobém významu 1782) a konečně etnologie (ethnologia – 1783). Středoevropské osvícenství také položilo základy hlavního metodologického rysu etnologických věd, tedy terénního výzkumu kulturních fenoménů; ten byl zprvu prováděn pomocí badatelských výprav (nejvýznamnější byla druhá carská výprava na Kamčatku s účastí Gerharda Friedricha Müllera v letech 1733–1743), později pomocí rozhovorů a dotazníků (Vermeulen 1995; 2015). Související aplikovaný zájem o život širokých vrstev populace (dobově především venkovského lidu) ze strany osvícenských badatelů pracujících ve službách rakouského státu z pozic dobových věd jako byla Kameralistik (kameralistika), Statistik a Staatenkunde (státovědy) a jeho následné angažované využití, např. v „boji proti pověrčivosti“, mohou být zase považovány za počátek systematičtějšího terénního etnologického bádání v českých zemích (Lozoviuk 2006: 15–24; Robek 1964: 11–20). Nejvýraznějšími badateli tohoto typu byli Karl Freiherr Czoernig von Czernhausen (1804–1889), autor rozsáhlé Etnografie rakouského mocnářství a předseda rakouské Statistische Zentralkommission v letech 1859–1869, považovaný za zakladatele rakouských etnografických studií, a jeho nástupce Adolf Ficker (1816–1880) (Lozoviuk 2006: 18–20). Na jejich práci navazoval panrakouský popularizační projekt Rakousko-uherská monarchie slovem a obrazem, vycházející v letech 1885–1902; na akademické půdě pak práce vídeňského indologa Michaela Haberlandta (1860–1940), propagátora z dnešního hlediska zajímavé protoverze jak Völkerkunde, tak komparativní evropské etnologie, který se habilitoval v roce 1892 na filozofické fakultě vídeňské univerzity v oboru „všeobecný národopis“ (allgemeine Ethnographie). Svébytnou verzi tohoto národnostně neutrálního (post)osvícenského přístupu pak představovaly snahy česky hovořících poučených laiků jako Jan Jeník rytíř z Bratřic (1759–1845), Jan Ritter z Rittersberku (1780–1841) či pozdější Václav Krolmus (1790–1861) o dokumentaci pramenů chápaných později jako etnografické (především písní, ale i orálních vyprávění), které byly motivovány dobovým zemským patriotismem (Brouček, Jeřábek 2007: 96–97; 186; 123).

Druhou intelektuální tendencí vedoucí ke vzniku českých etnologických věd byl pak významnější a především kvantitativně daleko výraznější zájem o kolektivní expresivní projevy širokých vrstev populace, zprvu definovaných jako lidové písně (Volkslieder), později jako folklor (Folk-Lore – 1846) ideově inspirovaný díly skotského básníka Jamese Macphersona (1763–1796) a především „duchovního otce etnologických věd“, německého filozofa Johanna Gottfrieda Herdera (1744–1803). Tento původně preromantický zájem o specifika slovesné kultury (především) evropských populací byl ve střední (stejně jako v jihovýchodní, východní a severní) Evropě uchopen romantickým nacionalismem a úzce spojen jak s českým, tak německým národním hnutím (Wilson 1973; Lass 1988). Zájem o romanticky chápanou kolektivní slovesnost v českých zemích zpopularizoval především August Gottlieb Meissner (1753–1807), v letech 1785–1804 profesor estetiky a klasických literatur na pražské filozofické fakultě. Jeho přednáškami prošla celá řada předních postav českého i německého národního hnutí včetně přední postavy českého „národního obrození“ Josefa Jungmanna (1773–1847). Zájem o autochtonní kultury, v českých zemích výrazný již od 60. let 18. století (Hlobil 2006a: 2006b), dosáhl největšího rozkvětu v období pozdního romantismu od prvních desetiletí 19. století, a to jak mezi česky, tak německy hovořící inteligencí. Z předních postav českojazyčného národního hnutí zabývajících se romanticky a nacionalisticky chápaným (a umělecky reinterpretovaným) folklorem je nutné zmínit slavistu Františka Ladislava Čelakovského (1799–1859), spisovatelku Boženu Němcovou (1820–1862) a především básníka Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), zabývajícího se i odborným mytologickým bádáním v grimmovském duchu. Z německojazyčného národního hnutí je na místě zmínit sběratele Josepha Georga Meinerta (1773–1844), autora první regionální sbírky lidových písní v celoněmeckém kontextu, a především jednoho ze zakladatelů německé romantické folkloristiky Clemensa Brentana (1778–1842), působícího v letech 1811–1814 v Čechách. Brentano se zajímal jak o český slovesný folklor (především o „staré pověsti české“, ústící v jeho divadelní hru Die Gründung Prags z roku 1815), tak o věrské představy venkovského lidu (Dvořák 1976). Na zajímavé „národnostní hranici“ pak stály práce Julia Feifalika (1833–1862) zabývající se moravským lidovým divadlem; etnická indiference tohoto autora ale způsobila, že bylo jeho dílo náležitě zhodnoceno až Petrem Bogatyrevem ve 40. letech 20. století (Hartwig 1999: 67–72).

Ačkoli měly aktivity spojené s dokumentací folklorních textů v prostředí českých zemí od 20. let 19. století velký společenský ohlas, většina z nich se z politických důvodů odehrávala mimo univerzitní prostředí. Rakouský stát totiž až do posledních desetiletí existence monarchie nejevil zájem podporovat etnologická bádání, vnímaná jako součást nacionalistických odstředivých tendencí potenciálně vedoucích k separatismu.[1] Dobové etnologizující odborné aktivity byly proto většinou podporovány ze soukromých zdrojů a rozvíjeny v prostředí muzejních, vlastivědných, uměleckých a obecně nestátních vědeckých společností (jako byla bilingvní Královská česká společnost nauk, založená v roce 1784). Tato skutečnost stála v kontrastu k stále výraznějšímu zájmu o tento typ bádání, zřetelnému především od 90. let 19. století. Například podle názoru Aloise Riegla z roku 1894 se žádná země na světě nemohla s Rakouskem-Uherskem „srovnávat co do bohatosti pro etnologický výzkum“ (Riegl 1978: 77, cit. dle Lozoviuk 2006: 21); toto soustátí, včetně českých zemí, tak údajně dobově „reprezentuje etnografickou pestrost (celé) Evropy“ (Haberland 1895: 1, cit. dle Lozoviuk 2006: 23). Dobový zájem o každodenní kulturu většinové populace, ať už spojený se starožitnictvím, zemským patriotismem, pozdní snahou rakouského státu o vytvoření celorakouské identity či – zdaleka nejvýznamnějším – českým a německým národním hnutím, ale vytvořil podhoubí pro definování tematických oblastí, kterým se univerzitní etnologická bádání začala věnovat později.

Etnologická témata na pražské univerzitě před první světovou válkou

Snahy o etablování etnologických věd na pražské univerzitě, v roce 1882 rozdělené podle vyučovacího jazyka na českou a německou část, se dlouho potýkaly s nezájmem rakouského státu institucionalizovat bádání potenciálně ideologicky spjatá se separatistickými národními hnutími (Urban 1980: 66). Poměrně krátká tak byla univerzitní kariéra předního slavisty Pavla Josefa Šafaříka (1795–1861), autora proslulých Slovanských starožitností (1837; 1865) a přehledové práce Slovanský národopis (1842), kterou napsal během svého působení v roli kustoda pražské univerzitní knihovny, kde pracoval od roku 1841. Od roku 1848 do roku 1860 pak Šafařík působil jako její ředitel, přičemž v roce 1848 byl jmenován prvním mimořádným profesorem slovanské filologie na pražské univerzitě; svého úřadu se ale vzdal ve prospěch Františka Ladislava Čelakovského. Ten byl jmenován suplujícím profesorem české řeči a literatury již v roce 1835, aby byl vzápětí této funkce z politických příčin na 14 let zbaven. Jako profesor slovanské literatury působil v letech 1841–1849 ve Vratislavi, aby pak v samotném závěru života krátkodobě získal stejnou funkci na pražské univerzitě.

Podobně krátká byla univerzitní kariéra i dalšího badatele rozvíjejícího etnologizující témata, filozofa a literárního vědce Ignáce Jana Hanuše (1812–1865). Tento vedle Karla Jaromíra Erbena nejvýznamnější česky i německy publikující badatel v oblasti mytologie, úzce spolupracující s dobově prominentní německou Naturmythologie, působil na pražské univerzitě jako profesor filozofie v letech 1849–1852. Kvůli obvinění z hegeliánství byl ale z politických důvodů zbaven profesury a přešel na uvolněný post správce pražské univerzitní knihovny, který převzal v letech 1860–1896 po Pavlu Josefu Šafaříkovi. Hanušovo pražské působení bylo ve znamení teoretického odklonu od spekulativní post-grimmovské mytologie, rozvíjené především romanticky orientovanými badateli ve službách národních hnutí, směrem k solidnějšímu využívání empirického materiálu: jak lingvistických, tak folklorních pramenů, včetně obyčejových a zvykoslovných praktik a věrských představ. Jako jeden z prvních badatelů ve střední Evropě se začal systematicky věnovat výročnímu kalendářnímu cyklu a ve svém díle Bájeslovný kalendář slovanský čili pozůstatky pohansko-svátečních obřadův slovanských (Praha 1860) zavedl chronologický systém třídění obyčejového a zvykoslovného cyklu, používaný v etnologických vědách dodnes. Během svého pražského působení se také věnoval komparativnímu studiu slovanských a německých přísloví (Kaleta 2009).

Podobně výraznou tematickou, ale především institucionální souvislost s pozdějším etnologickým bádáním představuje dílo předního archeologa, historika a fyzického antropologa Lubora Niederleho (1865–1944), autora monumentálních Slovanských starožitností (1902–1904; 1906–1910; 1919), který může být považován za zakladatelskou osobnost českojazyčných univerzitních etnologických bádání. Niederle ale zcela přirozeně spolupracoval i s německy píšícími badateli, včetně participace na panrakouských badatelských projektech. V roce 1889 vydal první český Nástin dějin anthropologie (Niederle 1889), v duchu středoevropské akademické tradice primárně zaměřený na fyzickou antropologii, a v roce 1891 založil společně s kulturním historikem Čeňkem Zíbrtem (1864–1932) nejstarší domácí etnologicky zaměřené odborné periodikum Český lid (Woitsch 2013). Ve stejném roce obhájil na pražské filozofické fakultě svůj habilitační spis z oboru (fyzické) antropologie. V roce 1898 byl pak jmenován mimořádným a v roce 1904 řádným profesorem „prehistorické antropologie a etnologie“. Na filozofické fakultě pak působil v letech 1907–1908 jako její děkan, v letech 1908–1909 pak jako proděkan.[2] O etnologická témata se dobově zajímala i zakladatelská osobnost české fyzické antropologie Jindřich Matiegka (1862–1941), který se v Praze roku 1897 habilitoval v oboru (fyzické) antropologie a demografie.

Vedle antropologicky a archeologicky orientovaných badatelů hráli výraznou (a do značné míry významnější) roli pro pozdější etablování etnologických bádání jako svébytné akademické disciplíny i filologicky zaměření badatelé zkoumající folklor. Většina z nich byla žáky semináře pro slovanskou filologii, vedeného předním pozitivisticky orientovaným bohemistou Janem Gebauerem (1838–1907). Datum založení Gebauerova semináře, 27. ledna 1880, je proto často považováno za počátek českojazyčných univerzitních etnologických bádání vůbec (Urban 1980: 66). Tito badatelé, později souhrnně označovaní za představitele pražské školy literární komparatistiky (Wollman 1989), položili základy proslulé domácí literárněvědně orientované tradice komparativní folkloristiky výrazně komunikující se zahraničím, včetně dobově dominantní německé a ruské akademické sféry a vznikající finské historicko-geografické školy (Horálek 1976). Jejich práce tak (vedle díla Niederleho) po dlouhá desetiletí do značné míry reprezentovala česká etnologická bádání jako taková před zahraničním akademickým publikem: „Především je nutné si uvědomit, že národopis zpočátku vznikal a rozvíjel se hlavně jako folkloristika a že studium materiální kultury je podstatně mladší. Jinými slovy folkloristika reprezentovala národopis, etnografii, bylo mezi nimi takřka rovnítko.“ (Jech 1967: 40). Nejvýznamnějším z těchto badatelů byl v mezinárodním kontextu dodnes respektovaný literární vědec Jiří (Georg) Polívka (1853–1933). Polívka se na pražské filozofické fakultě habilitoval v roce 1884 jako soukromý docent mluvnice slovanských jazyků, v roce 1895 byl jmenován mimořádným profesorem slovanských jazyků a literatur, přičemž řádnou profesuru získal roku 1902. V letech 1896–1913 se podílel na vedení slavistického semináře a vedl oddělení pro nové slovanské jazyky a literatury; v roce 1908–1909 působil jako děkan a v letech 1909–1910 pak jako proděkan. Značný význam pro budoucí rozvoj domácích etnologických studií měli i další filologové. Především slavista a mytolog Jan Hanuš Máchal (1855–1939), od roku 1894 soukromý docent slovanské literatury a od roku 1904 profesor srovnávacích dějin slovanských literatur, a literární historik Jan Jakubec (1862–1936), který byl habilitován v roce 1907 a který od roku 1919 působil jako řádný profesor dějin české literatury (Urban 1983). Nejvýraznější podíl na pozdějším vzniku domácích etnologických bádání jako svébytného oboru měl vedle Jiřího Polívky ale literární historik a přední znalec pohádkosloví Václav Tille (1867–1937), který byl v Praze habilitován v roce 1907; od roku 1913 pak působil jako řádný profesor srovnávacích dějin literatury.

Na pražské německé univerzitě (Deutsche Karl-Ferdinands-Universität Prag) panovala podobná situace jako na její české obdobě. Etnologická témata zde byla rozvíjena v rámci filologických a historických oborů, především v Semináři německé filologie (Seminar für deutsche Philologie) a Semináři slovanské filologie (Seminar für slawische Philologie), jako svébytné studijní zaměření zprvu pod názvy „rakouská etnologie“ (österreichische Völkerkunde) a „domácí etnologie“ (vaterländische Ethnologie). Podobně jako v českém prostředí zde hrála hlavní roli folkloristicky orientovaná literární věda (konkrétně germanistika), kulturní historie a kulturní geografie, přičemž o něco menší význam měla archeologická a antropologická bádání. Zásadní význam pro etablování tohoto oboru v německy hovořící akademické sféře měl inaugurační rektorátní projev germanisty Augusta Sauera (1855–1926), rektora pražské německé univerzity v letech 1907–1908, s názvem Literatur und Volkskunde (Sauer 1907). Tato významná přednáška vymezila nejen předmět bádání tohoto nového oboru, kterým mělo být především studium folkloru a jeho následná literární aplikace, jeho odlišení od šířeji chápaných disciplín etnografie a etnologie (Lozoviuk 2006: 27), ale i konceptualizaci folkloru jako „lidové literatury“, která se ukázala jako dominantní pro celý německy hovořící prostor na desítky let dopředu (Gusev 1978: 62).

Za vlastního zakladatele českoněmeckých etnologických bádání je ale nutné považovat Sauerova inspirátora, literárního vědce a germanistu Adolfa Hauffena (1863–1930). Tento přední badatel, zabývající se především studiem folkloru na celém německy hovořícím území českých zemí, vystudoval historii, geografii a anglistiku na univerzitách ve Štýrském Hradci, Vídni a Lipsku; jeho geografické vzdělání jej předurčilo k vytvoření teoretického a metodologického základu pro pozdější nejsvébytnější badatelskou orientaci českoněmeckých etnologických bádání, tedy „národopisu jazykových ostrovů“ (Sprachinselvolkskunde). Na pražské univerzitě začal působit od roku 1889 jako soukromý docent německého jazyka a literatury, přičemž se ve svých přednáškách věnoval především problematice folkloru; od roku 1905 se pak přednášením etnologické tématiky začal zabývat systematicky. V roce 1898 byl jmenován mimořádným a v roce 1918, ještě za existence rakouské monarchie, řádným profesorem německého národopisu a německého jazyka a literatury (Lozoviuk 2006: 27–31).

Etnologická bádání tak v předválečném období existovala v rámci pražské univerzity především v podobě literárněvědného a filologického zájmu o folklor, popřípadě historizujících archeologicky a antropologicky orientovaných studií. Zájem o soudobou materiální kulturu a další aspekty budoucích etnologických bádání byl až na výjimky omezen na prostředí muzeí a vědeckých společností. Zde začal – zatím bez výraznější souvislosti s univerzitní půdou – nabývat na významu od poslední třetiny 19. století, především po založení Národopisné společnosti českoslovanské (1891), uspořádání Národopisné výstavy českoslovanské (1895) a otevření Národopisného muzea českoslovanského (1896). Tyto nacionalizující aktivity s výrazným celospolečenským ohlasem u česky hovořící populace, chápané jako svého druhu politikum a zaměřující se především na aplikované formy výtvarného a scénického folklorismu, byly výrazným argumentem k pozdějšímu etablování národopisu jako svébytného akademického oboru v prvních desetiletích 20. století (Brouček 1979; Brouček, Pargač, Štěpánová, Sochorová 1996). V českoněmeckém prostředí sehrála podobnou úlohu sběratelská akce Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Deutsche Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen), organizovaná v letech 1894–1900 Adolfem Hauffenem, který se staral i o její publikační výstupy v rámci knižní řady Příspěvky k českoněmeckému národopisu (Beiträge zur deutschböhmischen Volskunde – Lozoviuk 2006: 26). Určitým pandánem české Národopisné výstavy byla pak Všeobecná německá výstava pro obchod, průmysl a zemědělství Ústí 1903 (Allgemeine Deutsche Ausstellung für Gewerbe, Industrie und Landwirtschaft Aussig 1903), pořádaná v Ústí nad Labem, a především rozsáhlejší Českoněmecká výstava (Deutschböhmische Ausstellung), pořádaná v roce 1906 v Liberci.

Univerzitní osobností, která tyto národopisné aktivity propojila s akademickou půdou zřejmě nejvýrazněji, byl vedle Niederla, Polívky, Jakubce a Tilleho (a na německé univerzitě Adolfa Hauffena) lingvista a filolog Emanuel Kovář (1861–1898), který se v Praze habilitoval v roce 1885 v oboru „všeobecný jazykozpyt“. Tento všestranně orientovaný badatel se k národopisnému hnutí připojil zprvu z čistě vědeckého zájmu. Brzy se ale začal výrazně angažovat v přípravách Národopisné výstavy českoslovanské jako její jednatel, a stal se i editorem prvního čísla Národopisného sborníku českoslovanského, který představoval akademičtější a internacionálnější alternativu k později stále více vlastivědně orientovanému Českému lidu. Kovář se tak do značné míry stal pro širší veřejnost „tváří“ odborné části národopisných aktivit. Kovářovy studijní pobyty v Berlíně a Lipsku a jeho zájem o fyzickou antropologii, archeologii, ale především sociologii a estetiku, vyústily v jeho vizi „ethnologie“ jako nového interdisciplinárního oboru sumarizujícího poznatky všech těchto disciplín. Své inovativní (a dodnes zajímavé) pojetí, ve kterém navázal na niederlovské mezioborové chápání disciplíny, předestřel ve své koncepci badatelské úlohy Národopisné společnosti českoslovanské (Kovář 1897) a především svém Nástinu dějin ethnologie (Kovář 1891), prvním českojazyčném přehledu mezinárodních dějin oboru. V tomto dodnes zajímavém díle zdůraznil odlišnost „ethnologie“ (národozpytu) od „národopisu“ jejím zaměřením na srovnávací výzkum celého lidstva a konfrontoval „ethnologii“ s alternativními vymezeními této disciplíny z pera německého kulturního historika (a inspirátora slavné Tylorovy definice kultury) Gustava Friedricha Klemma (1802–1867), antropogeografa Friedricha Ratzela (1844–1904), německého předního „völkerkundlera“ Adolfa Bastiana (1826–1905) a celé řady dalších badatelů: „Konkrétná historie národnostního vývoje lidstva, toť ethnologie“ (Kovář 1891: 158). Toto sociologizující (dnešní terminologií spíše „antropologizující“) chápání oboru, typické pro poslední desetiletí 19. století, sdílel Kovář s dalšími předními pozitivisticky orientovanými badateli, především Václavem Tillem a Janem Jakubcem. Tito badatelé kritizovali dobové národopisná snažení jako příliš zaměřená na estetiku „lidového umění“ a festivit a opomíjející studium každodennosti. Jejich  konceptualizace etnologických bádání byla teoreticky silně ovlivněna západními sociálními vědami, především tehdy dominantní tylorovskou evolucionistickou antropologií.[3] Omezovala se ale většinou pouze na deklaratorní, metodické či přehledové texty autorů často spojených s časopisem Atheneum, které pozdější domácí vývoj disciplíny výrazněji neovlivnily a od kterých se většina badatelů – kromě předčasně zemřelého Kováře – později do větší či menší míry distancovala (Janeček 2014a: 18, 23). Podobný osud potkal i dobově publikačně nesrovnatelně výraznější a především s mezinárodní vědou intenzivně komunikující komparativní folkloristická bádání, která nebyla na pražské univerzitě – stejně jako ve většině zemí střední Evropy – nakonec institucionalizována jako samostatný obor.[4] Pozdější univerzitní směřování oboru obě tyto tendence (tedy sociologizující/antropologizující a folkloristickou) totiž částečně utlumilo ve prospěch chápání etnologických věd jako národopisu, v případě německé univerzity nazývaného Volkskunde či heimische Volkskunde, tedy historizujícího studia novověké a soudobé společnosti, vytvářeného na pozadí historických, filologických, archeologických, antropologických, a později i geografických bádání.

Mezi pozitivismem a funkčním strukturalismem: etnologická bádání na Filozofické fakultě Karlovy univerzity mezi světovými válkami

Po vzniku československého státu v roce 1918 je udělena historicky první profesura v českých zemích specificky zaměřená na etnologické vědy, konkrétně pak „německý národopis stejně jako německý jazyk a literaturu“ (deutsche Volkskunde sowie für deutsche Sprache). Obdržel ji Adolf Hauffen dne 24. 12. 1919; jednalo se zároveň o jednu z prvních etnologicky zaměřených profesur ve střední Evropě. Ve stejný rok je založena i Katedra německého národopisu, řeči a literatury (Lehrstuhl für deutsche Volkskunde sowie für deutsche Sprache), jejímž vedením je pověřen právě Hauffen. Od roku 1921 je možné studovat německý národopis (Deutsche Volkskunde) jako samostatný hlavní i vedlejší obor v rámci filologických studií. Pražská německá univerzita se tak stala jednou z prvních univerzit v celoněmeckém kontextu, kde došlo k plnohodnotnému etablování oboru (Lozoviuk 2006: 31). V akademickém roce 1929/1930 byla katedra rozšířena na Seminář německého národopisu (Seminar für deutsche Volkskunde). K tomuto pracovišti byly přiřazeny dvě dokumentačně-archivní pracoviště, jedno zaměřené na dokumentaci lidových písní (Volksliedarchiv des deutschen Artbeitsausschusses der Staatsanstalt für das Volksklied), jedno obecně na sudetoněmecký národopis (Archiv für sudetendeutsche Volskunde), a také pracoviště zabývající se etnokartografickým výzkumem, konkrétně pak přípravou německého etnografického atlasu (Arbeitsstelle des Atlasses der deutschen Volkskunde für die Tschechoslowakei). Díky tomu se počet členů semináře vyšplhal na z dnešní perspektivy neuvěřitelně vysoké číslo 32 řádných členů (Lozoviuk 2006: 33).

Vedle Hauffena byl nejvýraznější postavou tohoto dobově novátorského odborného pracoviště literární vědec a folklorista Gustav Jungbauer (1886–1942), absolvent germanistiky, historie a klasické filologie, zprvu zaměřený na problematiku lidových písní (především Pošumaví), který se habilitoval v roce 1922 prací zaměřenou na vývoj pověsti o Krakonošovi (Jungbauer 1923). Na německojazyčné národopisné katedře působil jako soukromý docent s přednáškami pojednávajícími především folkloristická témata až do roku 1930, kdy se stal po brzkém úmrtí Adolfa Hauffena jeho nástupcem ve vedení semináře. Ve stejný rok byl jmenován mimořádným profesorem německého národopisu, přičemž řádnou profesuru v oboru „německý národopis a starožitnosti“ (Volks- und Altertumskunde) získal až roku 1933. Gustav Jungbauer se výrazně podílel na podpoře etnologických aktivit i mimo univerzitní prostředí; od roku 1912 působil v Pracovním výboru pro německou lidovou píseň v Čechách (Arbeitsauschsuss für das deutsche Volkslied in Böhmen), od roku 1921 jako jeho předseda. V roce 1931 se stal předsedou pracovního výboru Ústavu pro lidovou píseň; na půdě této československé státní instituce tak spolupracoval i s českojazyčnými národopisnými badateli. V rámci spolupráce s českojazyčným národopisem publikoval i český překlad svých dějin německého národopisu v ČSR, uveřejněný v jednom ze svazků Československé vlastivědy (Jungbauer 1937). V rámci svých rozsáhlých dokumentačních a organizačních národopisných aktivit se podílel i na založení odborného periodika Sudetendeutsche Zeitschfrift für Volkskunde, který vycházel v letech 1928–1938. Podobně jako čeští literární vědci Polívka a Tille spolupracoval i na rozsáhlých mezinárodních folkloristických projektech; byl aktivním přispěvatelem celoněmeckých přehledových prací jako Slovník německých pověr (Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens) a Slovník německé pohádky (Handwörterbuch des deutschen Märchens); působil i jako předseda československé sekce Atlasu německého národopisu. Tento zřejmě nejvýznamnější českoněmecký národopisný badatel definoval i cíle tohoto nového oboru, kterým měla být dokumentace a výzkum duchovní a materiální kultury venkovského lidu se zaměření na Němce žijící v tehdejším Československu. Jejich kultura měla být zkoumána jak ve vztahu ke kultuře německého národa, tak v rámci Československa. Zde měla být sledována národopisná specifika sudetských Němců, kteří byli spojeni do jednotného státního útvaru díky politické situaci a – ač původně z hlediska národopisných bádání kulturně odlišní – stali se „společenstvím osudu“. Dalším specifickým úkolem sudetoněmeckého národopisu byl podle Jungbauera výzkum pohraničních oblastí a jazykových ostrovů, který se stal od 30. let teoreticky a metodologicky dominantním inovativním příspěvkem českoněmeckých národopisných bádání v rámci celoněmecké Volkskunde. Sudetoněmecký národopis tak v tomto pojetí překročil úzce etnické, nacionalistické chápání etnologické vědy směrem k výzkumu kulturních kontaktů mezi jazykově a kulturně odlišnými skupinami obyvatelstva, který měl dle Jungbauera „od počátku postupovat srovnávacím způsobem a zohledňovat výsledky slovanského, pro oblast Karpat nadto také maďarského národopisu“, přičemž jeho úkolem mělo být „rozpoznat zákony, podle nichž probíhala kulturní výměna mezi dvěma národy“ (Jungbauer 1936: 21, cit. dle Lozoviuk 2006: 38).

Z témat rozvíjených pozdější etnologií si v českojazyčném univerzitním prostředí po první světové válce dominanci stále udržovala především témata folkloristická, doplněná archeologickými a antropologickými. Velkou roli ve fakultním životě hráli především výše zmínění pozitivisticky orientovaní literární vědci a filologové, v první řadě Jiří Polívka a Václav Tille, pracující v širší slovanské, respektive evropské komparativní perspektivě.  Prvně jmenovaný byl společně s německým „volkskundlerem“ Johannesem Boltem autorem monumentálního komparativního díla Anmerkungen zu den Kinder- und Hausmärchen der Brüder Grimm, jehož vydávání začalo ještě před válkou (Bolte–Polivka 1913–1932). Eurocentrismus tohoto dodnes používaného rozsáhlého komparativního textu byl díky Polívkově erudici překonán dodáním slovanského a východoevropského, ale i kavkazského a středoasijského kontextu. Zároveň jde i o jediné etnologické dílo s českým spoluatorstvím explicitně zmiňované v dějinách evropských etnologických a antropologických věd Storia del folklore in Europa z roku 1952 z pera italského etnologa Giuseppa Cocchiary (1904–1965), žáka Roberta A. Maretta a Bronislawa K. Malinowského (Cocciara 1972; 1981). Srovnatelný význam pro mezinárodní etnologii má i dílo Václava Tilleho Verzeichnis der böhmischen Märchen z roku 1921 (Tille 1921), a další práce Jiřího Polívky a Václava Tilleho. V roce 1922 se v oboru srovnávacích dějin slovanských literatur habilituje i slavista a literární historik Frank Wollman (1888–1969) svojí prací Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské; na FF UK pak přednáší v letech 1922–1923.

Pro pozdější institucionalizaci, ale i „akademickou paměť“ v podobě kontinuity předválečných a poválečných etnologických bádání má klíčový význam osobnost literárního vědce, pozdějšího etnografa a především folkloristy Jiřího Horáka (1884–1975), autora jedněch z mála českojazyčných dějin oboru (Horák 1933). Horák se na pražské filozofické fakultě habilitoval v roce 1919 v oboru srovnávacích dějin slovanských literatur a lidového podání. Po odchodu Jana Hanuše Máchala v roce 1927 pak získal místo řádného profesora a ředitele semináře pro slovanskou filologii, v letech 1932–1933 pak pracoval jako děkan a v letech 1933–1934 jako proděkan. Na fakultě pak jako jeden z mála etnologicky orientovaných badatelů aktivních již v předválečné době působil až do roku 1953. Vedle svého univerzitního působení byl od roku 1919 jednatelem a od roku 1939 i předsedou Státního ústavu pro lidovou píseň, předchůdce dnešního Etnologického ústavu Akademie věd České republiky (Robek, Petr, Urban 1979).

Etablovaná folkloristická, archeologická a antropologická bádání, prováděná sice často na mezinárodní úrovni, ale pod hlavičkou jiných disciplín, začínají být v meziválečném období stále více provazována se snahami o vznik českého národopisu. Ten je dobově koncipován pod vlivem národopisného hnutí jako nový akademický obor zabývající se primárně studiem domácí „kultury lidu“. Niederle, Polívka, Tille, Jakubec i Horák působí jako přední činovníci Národopisné společnosti českoslovanské, profesní organizace kladoucí si za cíl etablování tohoto oboru, v redakci jejího odborného periodika Národopisný sborník (od roku 1906 vycházejícího pod názvem Národopisný věstník) a v rámci Národopisného muzea českoslovanského. Národopisné hnutí, snažící se integrovat dobově moderní a inovativní zájem o materiální kulturu s etablovaným folkloristickým studiem do nově vzniklé disciplíny inspirované německou Volkskunde, se tak v souvislosti se vznikem samostatného československého státu po roce 1918 začalo výrazněji prosazovat i v univerzitním prostředí. Hlavní roli přitom hrál národopisný seminář Jana Jakubce, který ovlivnil celou nastupující první generaci profesionálních univerzitních národopisců. Ti, ač do značné míry spjati s národopisným hnutím propagujícím nacionalisticky reinterpretovanou aplikaci vybraných forem lidové kultury, se tyto snahy snažili pozvednout na vědeckou úroveň a distancovat se tak od výstavního hnutí a stále oblíbenějších vystoupení krojovaných „národopisných skupin“ (Chotek 1926). V duchu dobového pozitivismu totiž chápali tyto aktivity jako neslučitelné s vytvářením národopisu jako akademického oboru: „…do romantického směru obdivu vesnické kultury zasáhli mladí vědečtí pracovníci obnovené české university, kteří si vytkli za úkol očistit českou vědu od diletantských názorů a výkladů a pozvednout ji na evropskou úroveň“ (Chotek 1966: 273). V diskusi o budoucí podobu národopisu stáli v opozici proti univerzitním badatelům umělci spjatí s Uměleckou besedou (např. Jan Koula, Josef Fanta, Soběslav Pinkas), podporovatelka vlivného svérázového hnutí Renata Tyršová (Tyršová, Kožmínová 1918) a především kulturní historik a šéfredaktor Českého lidu Čeněk Zíbrt, v jejichž uvažování dominovala angažovaná a aplikovaná úroveň práce s tradiční lidovou kulturou (Jančář 2009: 10).[5]  Ta ale univerzitnímu národopisu do jisté míry zůstala. Při jeho etablování totiž sehrál svébytnou úlohu dobový politický kontext, konkrétně pak podpora státní ideologie čechoslovakismu, konstruující ideu jednotného československého národa, k jejíž podpoře se národopis ukázal být více než vhodným nástrojem (Uherek 2007: 198). Univerzitní národopisci se tak odborně angažovali při mezinárodních jednáních ohledně vymezování hranic nástupnických států Rakouska-Uherska založených na etnickém principu – například v prostoru Těšínska a severního a jižního Slovenska (Válka 2009: 20).

Zakladatelskou roli v etablování národopisu jako samostatné akademické disciplíny primárně zaměřené na celostní studium tzv. tradiční lidové kultury českých zemí, s komparativními přesahy do středoevropského a slovanského prostoru, hrála v pražském univerzitním prostředí trojice zakladatelských osobností Karel Chotek, Vilém Pražák a Drahomíra Stránská (Ducháček 2016; Petráňová 2016).

Geograf, národopisec a fyzický antropolog Karel Chotek (1881–1967), který svojí odbornou specializací zajímavým způsobem předznamenal pozdější pokusy o etablování „obecné“ či „integrální antropologie“ kontinuální v české vědě od 60. let 20. století, konceptualizoval národopis jako primárně historickou vědu související především s historiografií, geografií a demografií, ale i archeologií a částečně i fyzickou antropologií. Karel Chotek, žák Lubora Niederleho a Jindřicha Matiegky, který se během studií zaměřil na historiografii, geografii, antropologii a archeologii, byl habilitován již v roce 1912 na pražské filozofické fakultě na docenta „všeobecného národopisu“. Tímto aktem došlo k oficiálnímu zařazení národopisných přednášek do fakultního kurikula. Chotkovy přednášky zaměřené na „českoslovanský národopis“ byly ovšem prováděny v rámci oboru geografie, což národopis primárně definovalo jako obor úzce komunikující s přírodními vědami. Samotný Chotek, ač ve své badatelské praxi realizoval rozsáhlé antropologické výzkumy, později preferoval konceptualizaci národopisu jako historické vědy blízké geografii (Chotek 1966: 274). V roce 1920 byl Chotek jmenován profesorem na nově založené katedře národopisu v Bratislavě, kde přednášel národopis západních Slovanů, Asie a Kavkazu, a položil tak základy slovenského národopisu. Tato disciplína zde byla dobově studována v kombinaci s dalšími obory, především historií, geografií a dějinami umění. Zároveň rozšiřoval mezinárodní kontakty tohoto oboru studijními pobyty v Paříži, Berlíně, Curychu a Leydenu. V letech 1920–1921 pobýval v Chicagu u amerického fyzického antropologa českého původu Aleše Hrdličky. V roce 1931 se vrátil na pražskou filozofickou fakultu, kde založil a vedl samostatný národopisný seminář, od roku 1932 otevřený pro zájemce z řad studentů příbuzných oborů (především slavistiky, literární vědy, historie či archeologie), který nabyl rozsáhlejší podoby od akademického roku 1935/1936 (Lozoviuk 2006: 32). Rok 1932 je tak možné považovat za počátek institucionalizace českojazyčných etnologických bádání na pražské Karlově univerzitě.

Druhou zakladatelskou osobností českojazyčného univerzitního národopisu byl Chotkův žák, národopisec a literární historik Vilém Pražák (1889–1976), který se s tímto novým oborem seznámil v Chotkově semináři v Bratislavě (jehož vedení po něm v roce 1936 převzal). Tento přední znalec materiální kultury, především vernakulární architektury, během svého pedagogického a vědeckovýzkumného působení v Chotkově duchu neopomíjel ani ostatní oblasti etnologických bádání (včetně témat folkloristických). Podobně jako Chotek výrazně přispěl k přesnějšímu definování této dobově progresivní disciplíny a především jejím mezinárodním kontaktům. Pražákova přednáška na II. mezinárodním kongresu pro antropologii a etnografii v Kodani v roce 1938 zaujala zahraniční badatele zdůrazněním sociálního kontextu materiální kultury, který byl v dobových národopisných (spíše deskriptivně laděných) textech relativně upozaďován (Vařeka 1970–1971: 11). V roce 1939 přešel Vilém Pražák do Prahy, kde působil v univerzitní knihovně. Pražská filozofická fakulta uznala jeho bratislavskou docenturu po instalačním proslovu Jaké úkoly si staví dnešní národopis? (Pražák 1940). Těsně před uzavřením pražských vysokých škol zde pak v akademickém roce 1939/1940 zahájil přednášky o lidovém výtvarném umění. Tuto problematiku se snažil analyzovat v sociálním kontextu v protikladu k dobově dominantním kunsthistorickým interpretacím, chápajícím lidové umění jako stylově pokleslou verzi slohového umění (Válka 2009: 21).

Třetí nejvýznamnější osobností tohoto období byla národopisná badatelka Drahomíra Stránská (1899–1964), přední znalkyně domácí materiální kultury, především lidového oděvu. Tato zkušená terénní badatelka, orientovaná vedle českých zemí na Slovensko a Balkán, je i zakladatelskou osobností Národopisného (dnes Etnografického) oddělení Národního muzea, kde působila již od roku 1923 (Mevaldová, Tauberová 2011). Po studiu slovanských a románských jazyků a literatury absolvovala v roce 1925 studijní pobyt v Jugoslávii, díky kterému rozšířila svůj zájem na oblasti jihovýchodní Evropy a zprostředkovala tak kontakty mezi českým a jihoslovanským národopisem. V roce 1932 se habilitovala na filozofické fakultě jako docentka národopisu s tématem Lidové obyčeje hospodářské. Všichni tři výše zmínění badatelé ale plně rozvinuli svou přednáškovou činnost až po druhé světové válce.

Konceptualizaci českojazyčného národopisu, do značné míry vytvořenou trojicí těchto osobností, která se nakonec ukázala jako dominantní po většinu 20. století, dobře vystihuje definice Karla Chotka: „Národopis je věda, která popisuje a vykládá život a práci lidu venkovského ve všech složkách kultury hmotné a duchovní spolu se vztahy společenskými, a to jak v jejich rozložení prostorovém, tak i vrstvení časovém“ (Chotek 1966: 271). Tato meziválečná definice vystihuje dobové pojetí tohoto oboru, formující se na pozadí historického, filologického a literárněvědného (a do jisté míry i archeologického, antropologického a muzikologického) bádání. Jeho hlavní distinktivní rys byl spatřován ani ne tak v tematické či teoretické rovině, jako v metodologii – konkrétně pak v terénní dokumentaci soudobé (především venkovské) kultury a preferenci (dnešním jazykem) kvalitativních, často intuitivních metod studia, jako je pozorování a rozhovory. Z tohoto hlediska se tak do určité míry metodologicky shodoval s dnešním chápáním etnologie (Válka 2009: 18). Klíčový význam terénního výzkumu pro tuto nově vzniklou disciplínu ilustruje i tvrzení Karla Chotka, podle kterého položil základy národopisu jako historické vědy Lubor Niederle dokončením svého díla Slovanské starožitnosti ve 20. letech. Jeho autor ale nemohl být dle Chotka považován za „skutečného národopisce“, protože dílo sepsal jen na základě písemných pramenů a literatury a „neprováděl terénní výzkum“ (Chotek 1966: 276). Dobové chápání etnologických věd především ve smyslu tematickém nejpřehledněji sumarizuje společné dílo Karla Chotka a Drahomíry Stránské s názvem Národopis, vydané v ediční řadě Československé vlastivědy v roce 1936. Ve stejné řadě vyšel o tři roky dříve výše zmíněný přehled dějin domácích etnologických bádání z pera dalšího univerzitního badatele Jiřího Horáka (Horák 1933).

Dalším dobovým rysem meziválečného národopisu byla jeho souvislost s geografickými vědami. Národopisci i geografové společně jednali od 1. sjezdu slovanských geografů a etnografů v roce 1929. Od geografů převzal dobový národopis sídelní typologii a další teoretické koncepty, především ty spjaté s lidovou architekturou (Válka 2009: 21). Geografické inspirace byly nejvýraznější v oblasti etnokartografie, v českém kontextu propagované zprvu Drahomírou Stránskou, která se s touto problematikou seznámila během svého studijního pobytu v Bělehradě v roce 1925, přičemž v těchto aktivitách pokračovala i po druhé světové válce (Stránská 1934–1935; Vařeka, Plessingerová 1999). Naopak relativně stranou stála v dobovém národopise identitní, respektive etnická problematika, typická pro univerzitní etnologii přelomu 20. a 21. století. Ač byla inherentně přítomna v celkovém etnocentrickém a nacionalizujícím chápání disciplíny jako takovém (Lozoviuk 2011), projevila se pouze v rámci aplikovaných bádání po první světové válce a částečně i v díle Viléma Pražáka, který etnické a sociální souvislosti materiální kultury akcentoval již na III. sjezdu slovanských geografů a etnografů v Bělehradě v roce 1930 (Vařeka 1970–1971: 14).

Nejvýraznější setrvalý ohlas v mezinárodní etnologii si ale získaly meziválečné práce odlišné skupiny badatelů působících v Praze. Šlo o dvojici ruských emigrantů pracujících v duchu funkčně strukturálních přístupů: literárního vědce, teatrologa, folkloristy a etnografa Petra Bogatyreva (1893–1971) a lingvisty Romana Jakobsona (1896), během svého pražského pobytu spjatých s Pražským lingvistickým kroužkem (Pražskou školou). Petra Bogatyreva, autora významných prací jako Actes magiques, rites et croyances en Russie subcarpathique (Bogatyrev 1929), Kroj jako znak (funkční a strukturální pojetí v národopisu) (Bogatyrev 1936), Funkcia kroja na Moravskom Slovensku (Bogatyrev 1937) či Lidové divadlo české a slovenské (Bogatyrev 1940) je možné z historického hlediska nepochybně považovat za nejvýznamnějšího domácího etnologického badatele vůbec. Za stejně významnou je nutné považovat programatickou studii Folklór jako zvláštní forma tvorby, kterou napsal společně s Romanem Jakobsonem (Jakobson, Bogatyrev 1929). Ta anticipovala výzkum současného folkloru a patří k nejvýznamnějším studiím v dějinách folkloristiky vůbec (Oinas 1980). Domácí badatelé však na dílo těchto dvou předních postav (nejen) české etnologické vědy začali, zřejmě z politicko-ideologických důvodů, výrazněji reagovat až na konci 60. let 20. století (Beneš 1968; 1971).

Slibný rozvoj českojazyčných univerzitních etnologických bádání načas pozastavilo uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Čeští badatelé tak v období druhé světové války mohli působit jen v rámci vědeckých či muzejních společností. Tato skutečnost ale nepostihla německou univerzitu, kde na místo vedoucího národopisného semináře nastoupil po úmrtí Gustava Jungbauera v roce 1943 přední „volkskundler“ a znalec lidového oděvu Josef Hanika (1900–1963). Tento Jungauerův a Hauffenův student, zprvu zaměřený na výzkum svatebních obyčejů, se po krátkém působení na místě asistenta německého národopisného semináře, studijních pobytech v Berlíně a Norimberku a badatelských pobytech ve Švédsku, Finsku, Dánsku a Pobaltí, kde se seznámil se skandinávskou etnologií a muzeologií, v Praze v roce 1937 habilitoval na docenta „národopisu a starožitností“ (Dozent für Volks- und Altertumskunde) prací o sudetoněmeckých lidových krojích. V roce 1942 pak převzal nově založenou Katedru národopisu a kmenových dějin Moravy (Lehrstuhl für Volkskunde und Stammesgeschichte Mährens des Lehrstuhles für Deutsche Altertums- und Volkskunde), přičleněnou k německojazyčné národopisné katedře. Právě v bádání Haniky, činného v četných vědeckých, vlastivědných a muzejních spolcích, se naplno rozvinul srovnávací výzkum jazykových ostrovů. Tuto problematiku se zaměřením na výzkum lidového oděvu, písní a obřadního a zvykoslovného cyklu zkoumal v rámci německých jazykových ostrovů na Slovensku a v Karpatech, přičemž v rámci těchto bádání podnikal četné dodnes zajímavé terénní výzkumy. Od konce 30. let se Hanika zároveň začal angažovat v hnutí pro „obnovu sudetoněmeckého lidového kroje“ (Trachtenerneuerung) v rámci vlivného Německého kulturního svazu (Deutscher Kulturverband). Vedle toho se zabýval i národopisnou muzeologií (v roce 1941 se zasloužil o založení chebského muzea). Během války se také začal politicky angažovat, přičemž do svého teoretického aparátu aplikoval dobové nacionálně socialistické rasové teorie, což pak vedlo k poválečné diskreditaci českoněmeckého národopisu jako takového. Ačkoli se u tohoto oboru, stejně jako v případě českého národopisu, jednalo do značné míry o nacionalistickou „národní vědu“, specifické novátorské aspekty díla předních osobností tohoto badatelského zaměření našly svůj specifický ohlas v poválečné zahraniční etnologii, z politických důvodů ale většinou mimo prostor českých zemí. Vedle nejinovativnější Sprachinselvolskunde, v mnohém předznamenávající pozdější studia interetnických vztahů, ze kterého vycházela mimo jiné přední německá poválečná etnoložka Ingenborg Weber-Kellermann (1918–1999 – Jeřábek a kol. 2013: 189; Lozoviuk 2006: 46) se jednalo především o Jungbauerovy folkloristické a etnolingvistické výzkumy, výzkumy Bruno Schiera (1902–1984) prováděné na Slovensku, a o badatelský zájem dalších sudetoněmeckých „volkskundlerů“ o fenomén současných pověstí a fám, rozvíjený pak mezinárodní (především anglosaskou) folkloristikou až od 80. let 20. století (Janeček 2014: 294).

Národopis: vznik nového studijního oboru po druhé světové válce

Po znovuotevření českých vysokých škol v roce 1945 vzniká první českojazyčné univerzitní pracoviště zaměřené výhradně na studium etnologické problematiky, dobově označované jako „národopisná“. Tento obor, tedy národopis, byl i po válce stále chápán v pozitivistickém „niederlovském“, respektive spíše již „chotkovském“ duchu jako integrální historizující disciplína zabývající se primárně studiem tzv. tradiční lidové kultury českých zemí se středoevropskými, popřípadě slovanskými komparativními přesahy.

Již v roce 1945 se Karel Chotek znovu stává ředitelem obnoveného národopisného semináře, kde působí vedle Viléma Pražáka, rehabilitovaného přednáškou Národopisné monografie vesnických obcí. 15. října 1948 se pak výnosem ministerstva školství ČSR stává národopis základním předmětem odborného studia na FF UK a je tak možné jej – poprvé v dějinách – studovat v českém jazyce jako svébytný obor (zatím ale pouze v kombinaci s jinými, příbuznými obory). Velký zájem studentů o tuto novou oblast studia vede o rok později k výraznému rozšíření studijních plánů. V roce 1950 se národopisný seminář stává součástí samostatné Katedry národopisu a dějin pravěku. V tomto období je personálně posílen Drahomírou Stránskou, která sem v roce 1951 přichází z Národopisného muzea jako státní docentka, orientalistou (indologem) a religionistou Otakarem Pertoldem (1884–1965) a etnografem a folkloristou Jaroslavem Kramaříkem (1923–1974).

V poválečném období se zároveň kvůli odsunu českých Němců uzavírá i tradice domácích německojazyčných etnologických bádání. Sudetoněmecká národopisná katedra stejně jako celá Pražská německá univerzita politickým rozhodnutím zaniká. Její rozsáhlá knihovna včetně archivu absolventských prací je ale na pražské filozofické fakultě zachována a organicky integrována do knihovny českojazyčné národopisné katedry. Díky aktivitám Josefa Haniky, který v roce 1955 získává mimořádnou profesuru německého a srovnávacího národopisu na Ludwig-Maximilianově univerzitě v Mnichově, ale tradice sudetoněmecké univerzitní Volkskunde ve svébytné podobě přežívají v rámci tzv. „etnografie vyhnanců“ (Vertriebenenvolkskunde). I díky jeho přičinění zde pak v roce 1963 vzniká samostatný Ústav německé a srovnávací etnologie, v roce 2003 přejmenovaný na Ústav pro národopis/evropskou etnologii (Institut für Volkskunde/Europäische Ethnologie). Na něm působí i poslední žijící etnograf německé řeči původem z českých zemí, pražský rodák Georg R. Schroubek (Lozoviuk 2006: 41–42).

Od marxismu zpět k pozitivismu: Profesionalizace a rozšíření záběru v letech 1948–1959

V rámci českého národopisného semináře sílila od roku 1948 tendence mladé levicově orientované generace badatelů v čele s Olgou Skalníkovou, Jaroslavem Kramaříkem a Hannah-Laudovou Rejchrtovou, ideově vedené Otakarem Nahodilem, o marxistickou redefinici oboru (Skalník 2000). Národopis měl být v jejich pojetí chápán jako historická disciplína blízká sociálním vědám, teoreticky vycházející z historického a dialektického materialismu (Robek 1964: 20–21). Za účelem prosazení této paradigmatické změny jsou tímto uskupením překládány práce dobových sovětských autorů a vydávána řada stručných, většinou deklaratorních a programových statí, jejichž požadavky ale nejsou poté v praxi většinou badatelsky realizovány (Nahodil 1951; Bahenský 2016).[6] Sílí také kritika jak funkčního strukturalismu, tak především pozitivismu reprezentovaného první generací univerzitních národopisných badatelů. „Buržoaznímu národopisu“ je dále vytýkán přílišný důraz na zahraniční vědecké inspirace, oborovou samostatnost folkloristiky, umenšování role cizokrajné etnografie a nekritické přijímání ideologie čechoslovakismu (Robek 1964: 5). Kritice se nevyhnou ani dobově progresivní komparativní folkloristické přístupy: „Tak například profesor Jiří Horák nesprávně chápe ideovost ve folkloristické thematice a úporně se drží formalistické methody tak zvané finské školy ve folkloristice.“ (Nahodil 1951: 52). Vedle ideologické roviny vede tato kritika ke snaze najít pro obor širší teoretickou základnu a tematicky rozšířit jeho výzkumné oblasti nad rámec tradičního venkova – především na výzkum dělnictva. Mění se také postoj k aplikovanosti a angažovanosti etnologických věd. Na rozdíl od distingovaného přístupu meziválečného „katedrového národopisu“ je mimovědecká role národopisu dobově naopak pokládána za stěžejní. Za příklad může sloužit rezoluce I. československé konference národopisců, kterou uspořádal VIII. Odbor ministerstva informací a osvěty 29. a 30. 1. 1949 na pražské filozofické fakultě: „Na celostátní národopisné konferenci, která měla ráz ryze pracovní, byla snaha postavit naši národopisnou vědu i praxi na ideovou základnu, odpovídající lidově demokratickému zřízení a sloužící tvořící se socialistické společnosti. Po ideologické stránce se bude národopis opírat o základnu marxismu-leninismu.  Národopis nelze chápati jako vědu samoúčelnou, odtrženou od konkretních potřeb společnosti. Jako věda o lidu bude národopis sloužit především lidu (…) převezme péči o národopisné skupiny, jejich výchovný i umělecký program a vybavení, o jejich uplatnění při krajových a celostátních slavnostech. Postará se o využití lidové tvorby při výrobě a distribuci průmyslových předmětů.“ (-sl- 1949). Většina těchto tezí ale nebyla v praxi nikdy nerealizována a omezila se do značné míry pouze na proklamace. Národopisná bádání se tak i v tomto období v teoretické a metodologické rovině do značné míry stále přidržovala osvědčených pozitivistických a deskriptivních přístupů. Výraznější reorientace proběhne ale v tematické rovině – domácí etnologická bádání se tak poprvé v historii začnou výrazněji zabývat studiem dělnické a městské kultury a aktuálních společenských a kulturních procesů (tento trend tak stojí v opozici proti meziválečnému národopisu, zaměřeného spíše historicky).

V období těchto – mnohdy radikálních – diskusí o povaze oboru v roce 1953 pak konečně vzniká první samostatné české etnologické pracoviště pod názvem Katedra národopisu.[7] Jejím vedením je pověřen významný orientalista (indolog) a religionista Otakar Pertold (1884–1965), který pod vlivem své odborné specializace na srovnávací vědu náboženskou, spojeného s dobovým politickým klimatem, umožnil poměrně radikální reorientaci domácích etnologických bádání. Tato reorientace měla jak tematickou, tak teoretickou povahu, které byly ale vzájemně úzce provázány. Z hlediska tematiky začíná být národopis chápán jako obor zabývající se nejen českým a (středo)evropským terénem, ale v podstatě všemi regiony světa; na významu tak nabývá jak tzv. „cizokrajná/mimoevropská etnografie“, tak tzv. „(vše)obecná etnografie“. Teoretické zdůvodnění tohoto poměrně radikálního posunu od předválečné a raně poválečné akademické tradice je nalezeno v marxistické reinterpretaci evolucionistické teorie univerzálního unilineárního vývoje se zaměřením na výzkum prvotních náboženských forem (později i sociálních institucí a kulturních fenoménů). Pro pochopení domácí tradiční lidové kultury, na kterou se národopisný výzkum v tomto období stále dominantně zaměřuje, je tak nutné provádět komparativní bádání v jiných, evolučně „méně vyspělých“ oblastí světa. Takto reinterpretovaná „religionistika“ je dobově chápána jako jakýsi teoretický základ etnologických bádání. Vedle geografického rozšíření národopisných bádání, na které mělo vliv Pertoldovo současné angažmá na Katedře historie a filologie Blízkého a Středního Východu a Indie, dochází i k jejich teoretické redefinici směrem k dobově chápanému marxismu, respektive historickému a dialektickému materialismu, propagovaného především Otakarem Nahodilem. Antropologizující religionistické zkoumání „přežitků starších společenských epoch“ je tak zajímavým způsobem spojeno s národopisným studiem dějin „způsobu života a kultury lidu, tedy té společenské síly, na jejíž produktivní práci mohly vzniknout všechny kulturní statky vůbec“ (Robek 1964: 3).

Tímto způsobem se tak do značné míry institucionalizují snahy mladých marxisticky orientovaných národopisců, kritizujících pozitivistický národopis a jeho zaměření na domácí, popřípadě evropské prostředí. Disciplína se tak částečně zbavuje svého nacionalistického národopisného dědictví a relativně silně internacionalizuje; daní za to je ale příklon k unifikovanému teoretickému aparátu (který může být vnímán ambivalentně – jako teoretický přínos, pouhá dobová rétorika či ideologizující proklamace).[8] Dobová představa o náplni etnografické práce je patrná v sérii Pertoldových, Nahodilových a Robkových publikací o náboženství (Pertold 1956a, 1956b, 1957) a především pozdějších studijních textech: „Vždyť současná etnografie slouží socialistické společnosti, odhaluje například škodlivou úlohu různých přežitků a náboženských představ, odhaluje příčiny jejich udržování apod. Tak etnografie vede aktivní boj proti buržoazní idealistické filozofii, která se odráží v etnografických pracích západních vědců. Odhaluje kořeny a konkrétní projevy buržoazních ideologií snižujících a podceňujících národy koloniálních a postkoloniálních zemí, nebo zemí rozvojových. Zkoumá způsob života a kulturu těchto zemí, rekonstruuje jejich původ a jejich dějiny, a tak humanisticky přispívá k růstu sebevědomí a rozvoji těchto národů“ (Robek 1964: 4). Přes dobové rozšíření obecné a mimoevropské/cizokrajné etnografie ale paradoxně dochází k dočasnému omezení spolupráce s některými příbuznými obory s celosvětovým, popřípadě komparativním záběrem: především tradičně silných vazeb s folkloristicky orientovanou literární vědou, ale i fyzickou antropologií a geografií.

Tato reorientace etnologických bádání v první polovině 50. let má za následek i relativně předčasné penzionování předních domácích badatelů, odpovědných za vznik akademické disciplíny v meziválečném a poválečném období. Prvním z nich je etnosociolog Josef Voráček (1910–1980), specialista na oblast vývoje rodiny, a přední propagátor posunu disciplíny směrem k „etnologii“ a přístupům sociální a kulturní antropologie, mimo jiné autor první domácí učebnice sociokulturní antropologie Úvod do studia člověka, společnosti a civilizace. Člověk a společnost na nižších stupních vývoje a kultury (Voráček 1940). Tento absolvent romanistiky a germanistiky v Praze, sociologie v Mnichově a etnografie v Paříži, který před válkou působil v sociologickém semináři pražské filozofické fakulty, se na pražské filozofické fakultě habilitoval v oboru etnografie hned v roce 1945 a započal zde svou přednáškovou činnost. Již v roce 1952 byl ale z politických důvodů zbaven pracovního poměru bez možnosti jakékoli práce v oboru (Brouček, Jeřábek 2007: 252). Stejný osud sdílel v roce 1956 i hlavní zakladatel českojazyčných národopisných bádání Karel Chotek a v roce 1960 i Drahomíra Stránská, která teprve v poválečné době začala rozvíjet své etnokartografické výzkumy. Řady pracovníků katedry naopak posílí (vedle Otakara Nahodila) Antonín Robek, Soňa Švecová, Jaroslav Štastný, a později i Karel Dvořák, Josef Wolf, Eva Vrabcová a Věra Hasalová (Petráň 2015: 532–533).

Snahy o teoretické a tematické zkvalitnění oboru z hlediska marxisticky orientovaných badatelů ale nakonec neměly, především z institucionálního hlediska, příliš výrazné výsledky. Samostatná Katedra národopisu totiž existovala pouhých pět let. Již v roce 1958 byla pod novým vedením Otakara Nahodila redukována na pouhé Oddělení etnografie a folkloristiky, přičleněné ke Katedře československých dějin a archivního studia. Jeho nový název odrážel identické pojmenování ústavu akademie věd, inspirovaného dobově dominantní sovětskou terminologií oddělující etnografii od folkloristiky (Janeček 2016: 231).

Liberalizace a internacionalizace: Vznik samostatného pracoviště v šedesátých letech 20. století

Zcela samostatné, institucionálně a personálně stabilizované etnologické pracoviště, které existuje na pražské filozofické fakultě dodnes, definitivně vzniká až v roce 1960 pod novým názvem Katedra etnografie a folkloristiky s celkovým počtem sedmi odborných pracovníků. Jeho vedoucím se stává přední český folklorista, literární vědec, germanista a bohemista Karel Dvořák (1913–1989).[9] Karel Dvořák působil od roku 1947 na pedagogické fakultě Karlovy univerzity, kde se v roce 1954 habilitoval v oboru dějin české literatury. Na filozofickou fakultu přešel v roce 1958 z funkce děkana fakulty společenských věd Vysoké školy pedagogické. Katedru etnografie a folkloristiky vedl až do roku 1969, rok po svém jmenování profesorem. V roce 1978 byl penzionován, ale na katedře působil jako externí přednášející až do konce 80. let. Díky jeho poměrně intenzivní publikační činnosti v zahraničí a přelomovému soupisovému dílu Soupis staročeských exempel (Dvořák 1978) je možné jej označit za jednoho z nejinternacionálnějších badatelů působících v druhé polovině 20. století na pražské katedře; Dvořák dokonce dobově uvažoval, podobně jako další folklorista Jaromír Jech, o změnu názvu oboru na modernější „etnologii“ (Dvořák 1973; Jech 1967: 43–44; Janeček 2016: 239).

Ačkoli byla hlavním odborným zaměřením Karla Dvořáka v rámci etnologických studií slovesná folkloristika (především období 19. století), jeho působení ve vedení katedry se vyznačovalo oborově relativně liberálním přístupem spojeným s řadou tematických a teoretických inovací. Na významu tak za jeho vedení znovu získala obecná a mimoevropská (cizokrajná) etnografie, částečně zbavená dogmatismu 50. let a nově čerpající i z přístupů západní sociální a kulturní antropologie. Ta byla – vedle Josefa Wolfa – dobově reprezentovaná dvojicí externích vyučujících v letech 1963–1968, etnografy a sociálními antropology Ladislavem Holým (1933–1997) z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a Milanem Stuchlíkem (1932–1982) z Náprstkova muzea Národního muzea. Ačkoli měl dobový liberalismus své politické pozadí, a to jak na mezinárodní (nutnost výchovy odborníků pro regiony světa mocensky zajímavé pro sovětský blok), tak především národní úrovni (dobová státní direktiva o nutnosti odstranění oborových duplicit z vědeckovýzkumné činnosti), vyústil v zajímavou a dodnes aktuální diskusi na téma vymezení domácích etnologických bádání. Tato diskuse započala v roce 1962 setkáním v Historickém ústavu ČSAV na téma spolupráce mezi historií a etnografií, na které reagovala Vanda Tůmová z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV svou známou studií o spolupráci etnografie a sociologie, jako akademický obor rehabilitované ve stejném roce (Tůmová 1964). Tento text se dočkal polemické reakce z pera Holého a Stuchlíka, kteří kritizovali dobové, spíše intuitivní vymezení předmětu etnografie a slabou teoretickou bázi oboru; jako řešení nabídli disciplíně výzkum tzv. pospolitostí, tedy ekonomicky soběstačných společensko-kulturních systémů (např. lokálních příbuzenských či sousedských skupin) a společensko-kulturních jevů s nimi souvisejících; obor samotný ale vnímali pořád poměrně historicky (Holý – Stuchlík 1964). Přes jejich deklaratorní výzvy o nutnosti těsnější spolupráce etnografie a sociologie ani tato – po 90. letech 19. století a konci 40. let 20. století v pořadí již třetí – snaha o sociologizaci domácích etnologických věd neuspěla. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a následných politických a společenských změnách odešli oba badatelé do emigrace na Západ, kde se dočkali výrazné akademické kariéry v oboru sociální antropologie.

Domácí etnologická bádání se v tomto období internacionalizují i v oblasti (dnešní terminologií) evropské etnologie a folkloristiky. Pražská katedra se tak v roce 1966 společně s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV a Národopisným oddělením Národního muzea podílí na organizaci pracovní konference nejvýznamnější mezinárodní etnologické vědecké společnosti Société Internationale d´Ethnologie et de Folklore/International Society for Ethnology and Folklore (SIEF) spojené s pracovní konferencí  (2nd Interim Conference) nově vzniklé mezinárodní folkloristické vědecké organizace International Society for Folk Narrative Research. Obě konference proběhnou ve dnech 1. – 7. 9. 1966 v Liblicích u Prahy a představují jak první zasedání SIEF pořádané v Československu od jeho založení v Praze v roce 1928 (Rogan 2008), tak i odborné jednání poválečné domácí etnografie a folkloristiky s možná nejvýraznější zahraniční odbornou účastí ze Západu vůbec. Zúčastní se ho 58 badatelů, mimo jiné z Velké Británie (např. William F. H. Nicolaisen), Německé spolkové republiky (např. Kurt Ranke, Lutz Röhrich, Hermann Bausinger), Švýcarska (Max Lüthi), Norska (Brynjulf Alver) a samozřejmě ze zemí střední a východní Evropy, poprvé i Polska a Sovětského svazu (Janeček 2016: 232–233). Díky institucionalizaci samostatného etnologicky zaměřeného pracoviště se v 60. letech stabilizuje i publikační činnost katedry. Poprvé v dějinách tak začínají vycházet učební texty určené přímo pro posluchače katedry etnografie a folkloristiky, zaměřené například na dějiny oboru (Robek 1964).

Revidovaná etnografie a folkloristika: Sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století

V roce 1971 se vedoucím katedry stává etnograf a historik Antonín Robek (1931–2008), výrazná a dosud adekvátně nezhodnocená postava ovlivňující odbornou činnost pražské etnografické katedry i příslušného ústavu akademie věd v 70. a 80. letech 20. století. Antonín Robek zde po studiu etnografie a historie působil od roku 1955 jako asistent, a od roku 1970 jako proděkan pro politickovýchovnou činnost, od roku 1973 jako docent, od roku 1982 pak jako profesor. Od roku 1972 byl také pověřen vedením Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.

Toto období je, podobně jako padesátá léta, ve znamení dočasné „sociologizace“ a orientace na (semi)marxistickou teorii a metodologii. Stejně jako v padesátých letech jsou ale tyto tendence především deklaratorní a následné směřování oboru v oblasti teorie a metodologie výrazněji neovlivní. Obor, dobově (re)definovaný jako „…věda historická zabývající se studiem vzniku a vývojem způsobu života a kultury lidu od nejstarších společenských formací po současnost, která sledovala národní specifiku těchto jevů, která se projevovala ve formě způsobu života a kultury“ (Robek 1964: 3), se tak v praxi marxismem, respektive marx-leninismem zaštiťuje především rétoricky, a v praxi až na výjimky (jako je výzkum sociálních vztahů, některé aspekty studia dělnictva, výzkum folkloru jako odrazu sociálních procesů, a především snaha chápat dějiny oboru jako dějiny odrazu soudobých společenských procesů) aplikuje „osvědčené“ pozitivistické přístupy. Ty jsou aplikovány i na dobově pravděpodobně nejinovativnější problematiku, která se v té době v české etnografii a folkloristice objeví, a to studium etnicity, respektive etnických procesů, v praxi uchopovanému nejvýrazněji ve výzkumu tzv. novoosídleneckého pohraničí a „Čechů v cizině“. Význam studia této problematiky (studované ovšem výrazněji na ústavu akademie věd) byl pro domácí etnologické vědy paradigmatický především ve smyslu tematickém. Proměnil totiž chápání oboru jako celku; česká etnologická studia byla najednou částečně „přeznačena“ z primárního studia „lidové kultury“ na disciplínu zkoumající kolektivní, především etnické identity, kterou je do značné míry dodnes.[10]

Hlavním znakem tohoto období je nebývale razantní navýšení publikační činnosti katedry. Vedle pokračování vydávání monografií a učebních textů dochází i k vytvoření – poprvé v historii – vlastní seriálové publikace a monografické řady vydávané přímo katedrou. V roce 1972, u příležitosti výročí 40 let od založení Chotkova národopisného semináře, tak začíná v prestižní univerzitní řadě Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica vycházet seriálová publikace Acta Ethnographica, přinášející především příspěvky pracovníků katedry, která vychází až do roku 2009. Pokračováno je i v tradici týmových a studentských výzkumů, které jsou (především pod vedením Soni Švecové) zaměřeny i na dobově inovativní problematiku sociálních vztahů. Dalším specifickým znakem tohoto období je výrazný rozvoj muzeologických bádání; katedra ve spolupráci s Národním muzeem krátkodobě zajišťuje výuku muzeologii dokonce pro celou fakultu.

Výraznou institucionální změnu představuje rok 1972, kdy je ke katedře přičleněno oddělení Středisko iberoamerických studií (SIAS), jehož vedoucím se stává Josef Polišenský. To se v roce 1981 na pouhý rok osamostatňuje pod názvem Katedra cizokrajné etnografie, aby bylo následně včleněno zpět do katedry; která se v té době začíná po krátkou dobu formálně dělit na etnografii, folkloristiku, cizokrajnou etnografii a muzeologii. V roce 1987 je vedením katedry pověřen folklorista Bohuslav Šalanda.

 Cesta k etnologii v devadesátých letech 20. století

Po společenských změnách v roce 1989 je vedoucím Katedry etnografie zvolen lingvista a iberoamerikanista František Vrhel (*1943), absolvent románské a ruské filologie v Praze a Havaně, přední domácí specialista na etnolingvistiku a teoretické orientace v etnologii vycházející z lingvistických postupů. František Vrhel působil nejprve (od roku 1968) ve Středisku iberoamerických studií filozofické fakulty, na katedře pak od roku 1978; zde byl v roce 1987 habilitován dobově vlivnou prací Podoby etnolingvistiky.[11] Pod jeho vedením a v nových společenských podmínkách se vědeckovýzkumná i pedagogická činnost katedry, podobně jako v šedesátých letech, opět výrazně liberalizuje a především internacionalizuje. K vedení pravidelných přednáškových cyklů jsou od roku 1990 zváni přední zahraniční odborníci českého původu jako antropolog práva Leopold Pospíšil (* 1923), lingvistický antropolog Zdeněk Salzmann (* 1925) – oba z USA, etnolog Milan Stanek, (Švýcarsko), odborník na dějiny oboru Andrew Lass (USA), kulturní antropolog David Z. Scheffel (Kanada), sociální antropolog Ladislav Holý či sociální antropolog Zdeněk Skalník (* 1945) JAR, později ČR (Pargač 2002: 29). Navázány byly i četné –  dříve nepředstavitelné – zahraniční kontakty se světovými univerzitami a vědeckými pracovišti. Nejvýraznější a nejvytrvalejší spolupráce, která se projevila i ve společné publikační, konferenční a projektové činnosti, byla navázána se slovenskými, a především polskými pracovišti, v první řadě Jagellonskou univerzitou v Krakově (Pargač 2002: 32).

Dochází i k výrazným institucionálním změnám – po osamostatnění Střediska iberoamerických studií byla katedra v roce 1991 přejmenována na Katedru etnologie a v roce 1993 získala status Ústavu etnologie.[12] Začíná se členit na Seminář obecné a mimoevropské etnologie, Seminář české a evropské etnologie a Seminář folkloristiky, přičemž toto složení zůstalo stabilní až do prvního desetiletí druhého milénia. Nejvýraznější rozvoj v tomto období zaznamenají díky dobovému zájmu o „exotično“, způsobeného mimo jiné novými možnostmi cestování do zahraničí, mimoevropská etnologie (především amerikanistika). Relativně méně, především z hlediska zájmu studentů, byla rozvíjena česká a evropská etnologie (s výjimkou výzkumu etnických menšin, nově zavedené etnomuzikologie, a výzkumu dějin oboru v 19. století). Podobně relativně neúspěšná byla snaha oživit tradici mezinárodně věhlasné univerzitní slovesné folkloristiky, postižené trvajícím nezájmem vzniklým kombinací ideologických a personálních příčin v období 70. a 80. let 20. století (Tyllner 2002: 8; Satke 1999). Relativně výrazná byla naopak snaha rozvíjet obecnou etnologii včetně antropologizujících přístupů, která byla ale částečně utlumena odchodem některých perspektivních pracovníků jako Václav Hubinger a Ivan Dubovický do diplomatické sféry (Pargač 2002: 27).

Z vědeckopedagogického hlediska byl rozšířen profil absolventa směrem k jeho všestrannosti a připravenosti na práci v různorodých kulturních a sociálních, ale především profesních prostředích. V nových společenských podmínkách a vzhledem k razantnímu navýšení počtu studentů se tak pracoviště poprvé v dějinách zaměřilo na výchovu nejen akademických badatelů v oboru, popřípadě odborných pracovníků v kulturní sféře, ale i pracovníků v oblasti nevládních neziskových organizací, médií a státní správy. Druhý cyklus studia (později navazující magisterské studium) začal být koncipováno jako specializační; studenti se mohli zaměřit na obecnou a mimoevropskou etnologii, českou a evropskou etnologii nebo folkloristiku. Oproti předchozímu období se studenti začali stále výrazněji zaměřovat na terénní výzkumy prováděné v různých kulturách (dobově relativně výrazně například na území Ruské federace); na území střední Evropy byly zase posluchačům nabídnuty katedrou organizované týmové výzkumy zaměřené například na transformaci české společnosti po roce 1989, romské osady na Slovensku či problematiku imigrace, pořádané většinou ve spolupráci s externími odborníky (Pargač 2002: 29–31). Nově zavedené doktorské studium bylo organizováno s Ústavem etnografie a folkloristiky ČSAV (dnešní Etnologický ústav AV ČR, v.v.i.), se kterým byla navázána i další intenzivní odborná spolupráce – především v podobě přednáškové činnosti jeho pracovníků zaměřené především na etnomuzikologii, etnologii města a materiální kulturu (Tyllner 2002: 8–9).

Dobová liberalizace se projevila i v rozšířených možnostech studijních a badatelských pobytů akademických pracovníků i studentů v zahraničí a především ve výrazném rozšíření tematického spektra nabízených přednášek. Ústav tak vedle zaměření na problematiku etnicity a etnických menšin, ve kterém se profiloval již od konce 80. let 20. století, začal být charakterizován v minulosti nevídaným důrazem na areálové pojetí etnologie (realizovány byly přednášky věnované prakticky všem kontinentům a etnologickým výzkumem výrazněji zasaženým mimoevropským regionům). Z teoretického hlediska došlo k akcentaci dříve nepříliš výrazně provozované lingvistické antropologie, studia příbuzenství, ekonomické antropologie, úvodu do obecné antropologie a ve spolupráci s externími přednášejícími i etnomuzikologie a hudební folkloristiky. V rámci české etnologie pak došlo u příležitosti 100. výročí Národopisné společnosti českoslovanské ke kritické evaluaci této oborově významné události v podobě kolektivní publikace z pera (nejen) pracovníků katedry (Brouček – Pargač – Štěpánová – Sochorová 1996).

Navazováno bylo i na tradici intenzivní publikační činnosti pracoviště, která byla inovována vzhledem k novým badatelským zaměřením jeho pracovníků. Vedle publikování individuálních monografií a dílčích studií byla katederní seriálová publikace sborníků Studia ethnographica v roce 1994 přejmenována na Studia ethnologica; od roku 2010 pak byla transformována do podoby odborného periodika Studia Ethnologica Pragensia, vydávaného s půlroční periodicitou. Ve spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně byla také publikována série modulových studijních textů věnovaných dílčích tematickým etnologickým specializacím, jako je antropologie sexuality (Vrhel 2000), manželství a rodina z antropologické perspektivy (Skupnik 2002), předkolumbovským literaturám (Vrhel 2003), lidovému divadlu (Sochorová 2004), lidovému oděvu (Štěpánová 2005) a ženské obřízce (Skupnik 2007). Ústav pokračoval i v konferenční činnosti, intenzivní především v 90. letech 20. století, kdy byla organizována například mezinárodní konference Česká lidová kultura a střední Evropa, pořádaná v roce 1996 za účasti 125 odborníků především z České republiky a sousedních zemí (Pargač 2002: 31).

V roce 2013 bylo k Ústavu etnologie fakultním rozhodnutím přičleněno Oddělení kulturologie vytvořené ze zrušené Katedry teorie kultury. K odborné a pedagogické činnosti Ústavu začali přispívat především antropologicky orientovaní badatelé tohoto pracoviště v čele s historikem oboru Václavem Soukupem, propagátorem sociokulturní antropologie na pražské univerzitě již od počátku 90. let 20. století (Soukup 1992a; 1992b; 1994). Tím se Ústav svým způsobem vrátil k tradici produktivního propojení etnologických studií s biologickou a prehistorickou antropologií, která má na pražské univerzitě své místo již od konce 19. století od působení Lubora Niederla (na jehož konceptualizaci etnologických bádání poté částečně navazovali Karel Chotek a Josef Wolf).

Transformace Ústavu etnologie po roce 2014

V roce 2014 se stal novým ředitelem Ústavu etnologie sociokulturní antropolog Marek Jakoubek, absolvent antropologie a kulturologie na Fakultě humanitních studií a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který předtím působil na Katedře antropologie (dříve Katedře antropologických a historických věd) Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, a který se habilitoval na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

Pod jeho vedením došlo, vedle výrazné obměny personálního složení Ústavu, směřující k jeho omlazení, především k redefinici základního tematického a teoretického nastavení odborné činnosti. Opuštěno bylo široké areálové pojetí etnologie, aktuálně zajišťované na fakultní úrovni jinými, někdy částečně duplicitními obory, jako je iberoamerikanistika. Těžiště badatelské a pedagogické práce bylo přeneseno na oblast Evropy (zvláště z hlediska české badatelské tradice historicky významného regionu střední, jihovýchodní a východní Evropy) jako dominantního terénu pro etnografický terénní výzkum (se současným zachováním možnosti srovnávacího výzkumu v mimoevropských oblastech). Z hlediska celkového zaměření Ústavu bylo stávající zaměření nahrazeno orientací na sociokulturní antropologii (představující zastřešující teoreticko-metodologický základ oboru), moderní evropskou etnologii inspirovanou německojazyčnou podobou této disciplíny, a moderní folkloristiku globálního, především anglosaského ražení. Hlavním důvodem pro tyto konceptuální změny byla potřeba přizpůsobení pedagogické a vědeckovýzkumné činnosti Ústavu současným trendům běžným v kontinentálních, především středoevropských etnologických vědách, směřujících již od 60. let 20. století k postupné akceptaci přístupů globální, především anglosaské sociokulturní antropologie v oblasti teorie se současným zachováním specifik regionálních akademických tradic v oblasti některých aspektů metodologie a tematických a geografických oblastí studia (Jakoubek 2014). V případě nové koncepce pražského Ústavu etnologie jsou těmito tradicemi revidované etnologické/etnografické a folkloristické přístupy a jejich tradiční tematické oblasti studia (výzkum lidové/tradiční/vernakulární/populární kultury a folkloru). Nespornou výhodou těchto domácích tradic je pak jejich primární geografické zaměření na evropský terén, které legitimizuje – společně s klíčovým metodologickým aspektem etnografického terénního výzkumu – jejich organické propojení se sociokulturně antropologickými přístupy (Hann 2007). Hlavními styčnými body, ve kterých se protínají jednotlivé směry současné a budoucí pedagogické a vědeckovýzkumné práce Ústavu, jsou tak evropský badatelský rámec a důraz na terénní výzkum.

Petr Janeček

[1] Etablování etnologických věd na pražské univerzitě komplikovalo i administrativní nařízení rakouské vlády, podle kterého mohly být v Praze vyučovány pouze obory přednášené na centrální univerzitě ve Vídni. První docentura v oboru „národopis“ byla tak udělena Karlu Chotkovi až v roce 1912 (Chotek 1966: 274; Urban 1980: 66; Válka 2009: 20).

[2] Lubor Niederle v letech 1927-1928 dokonce působil jako rektor celé české Karlovy univerzity.

[3] Překlad čtvrtého vydání Tylorovy Anthropology vychází česky ale až v roce 1897 pod názvem Úvod do studia člověka a civilisace. Anthropologie (Tylor 1897). Samotný Kovář se ale proti anglosaské sociokulturní antropologii vymezoval, především kvůli jejímu přílišnému důrazu na studium „primitivních“ společností. Dle jeho konceptualizace se měla „ethnologie“ stejně intenzivně zabývat i studiem evropských komplexních společností.

[4] Potenciál dobové folkloristiky jako alternativní a méně parochiální disciplíny v kontrastu k později etablovanému národopisu nastínil sociální antropolog Josef Kandert: „Důležitým oborovým souputníkem českého národopisu byla již od 90. let 19. století folkloristika, a proto si zde dovolím drobné srovnání přístupů folkloristických a národopisných, které jsou dobře sledovatelné na recenzní činnosti. V recenzních, uveřejňovaných v „Českém lidu“ a v „Národopisném sborníku“ byla vždy věnována pozornost národopisným publikacím s evropskou tématikou. Bibliografie týchž periodik zmiňují obvykle etnografické studie o českých zemích a výběrově také studie o Evropě a Spojených státech amerických; znají také oddíl „obecná etnografie“. Záběr folkloristických recenzentů a bibliografů je ovšem daleko širší – v obou periodikách je věnována pozornost i studiím z Afriky, Asie a obou Amerik. Folkloristé tak již od 90. let 19. století získávali formou recenzní a zpráv o publikacích daleko širší znalost o výzkumech a výsledcích oborového bádání. Národopisci tak vlastně i touto recenzní činností demonstrovali svůj příklon k oborovému geografickému izolacionismu, zatímco folkloristé dbali naopak o zachování celosvětové srovnávací roviny. V pozadí těchto dvou přístupů můžeme vidět i dvojí možný předmět studia: (český) národopisný, věnující se jedinečným lokálním kulturám (zde české, případně slovenské či obecněji slovanské) a (český) folkloristický, věnující se jedinečné kultuře lidstva“ (Kandert 2002: 164–165).

[5] V případě Čeňka Zíbrta hrály jistou roli i tlak nakladatelství vydávajícího Český lid, které nemělo zájem o publikování čistě odborného periodika pro úzký okruh zájemců, a jeho osobní spory s některými představiteli univerzitních etnologických bádání (Válka 2009: 20).

[6] Tyto snahy tak v širší historické perspektivě do značné míry sdílejí osud sociologizujících tendencí českého národopisu z 90. let 19. století.

[7] O rok později vzniká i Ústav pro etnografii a folkloristiku, transformovaný ze Státního ústavu pro lidovou píseň, v roce 1953 začleněného do organizace nově vzniklé Československé akademie věd, zprvu jako Kabinet pro lidovou píseň a samostatný Kabinet pro národopis (Tyllner 2002: 5).

[8] K hodnocení ideologicky relativně srovnatelné poválečné Volkskunde v Německé demokratické republice viz Jacobeit, W. 1991 „Concerning the Traditional Understanding of „Folk Culture“ in the German Democratic Republic. A Scholarly-Historical Enterprise.“ Asian Folklore Studies 50: 67-94. Poznámka k dosud nehodnocené politické angažovanosti české etnologie viz Janeček, P. 2011. „K diskuzi o etice v etnologii: Etický kodex domácí etnologie?“ Národopisná revue 21 (2): 144-148.

[9] Dalším potenciálním kandidátem na tuto funkci byl i přední představitel české folklorní komparatistiky, slavista Karel Horálek (1908–1992).

[10] K dobovým přístupům souhrně viz Brouček, Hubinger, Skružný, Vasiljev 1987, kriticky pak Jakoubek 2016: 72-74.

[11] V letech 1989–1994 působil jako proděkan a v letech 1996–2000 jako děkan filozofické fakulty.

[12] Tedy o celých osm let dříve, než podobnou změnu provedl v roce 1999 Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, dnešní Etnologický ústav AV ČR (Tyllner 2002: 5).

(Text je zkrácenou verzí přehledové studie Janeček, Petr: Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v kontextu vývoje českých etnologických věd. Studia ethnologica pragensia 8/1, s. 129-163).

Plný text najdete zde: https://studiaethnologicapragensia.ff.cuni.cz/magazin/2017-1/